Hřešit prý je lidské...

Dnes v 6:25
Procházela jsem dnes dlouhou alejí plnou vzrostlých kaštanů. S kyticí čajových růží jsem šla popřát své generálce k narozeninám. Odešla brzy, mladá a nestačily jsme si, já a moje maminka říct spoustu důležitých věcí.
Učím se vyvarovat stejných chyb, které jí stály kus aktivního života.

MÁM TĚ RÁDA, ale jsi mizerný společník - SŮL
Solila jsem jako blázen, používala slaná dochucovadla, směsi koření narvaných solí a neměla jsem žádnou brzdu.
Když mi lékařka ukázala výsledky testů, lekla jsem se. Zděsila jsem se, srdce mi bilo na poplach a jako největší průšvih jsem cítila vysoký krevní tlak. To ponížení, že budu v relativně mladém věku pojídat pravidelnou medikaci.
Odcházela jsem s větou, kterou slyším ještě dnes ....Nedožijete se věku vaší matky, pokud s tím něco neuděláte.
Udělala jsem. Po návštěvě výživové poradkyně, jsem měla na archu tučně napsáno NESOLIT.
První měsíc jsem se mohla zbláznit, jídlo bylo plané, nechutné.
Ale když chcete, všechno jde. Naučila jsem se jídla dochucovat jednotlivými kořeními, bylinkami, citrónem, zázvorem.
Během půl roku se mi změnily chuťové pohárky, nebojují se solí a mohou nechat vyniknout docela jiným aspektům stravy.
Přestala se mi v organismu hromadit voda, po třech letech po váhovém úbytku mám normální krevní tlak a lékařka mi vysadila pravidelnou medikaci. Můj mizerný společník, sůl, mi například v restauracích doslova vadí a i v mém okolí vnímám tento nešvar jako problém. A co Vy a sůl ?

MÁM TĚ RÁDA, ale jsi hříšný společník - KÁVA
Kávička ráno, v poledne, odpoledne a v klídečku večer. Jsem a zůstanu kafařem, jenže není to ujeté ?
Mít vysoký tlak, léčit se a přitom popíjet kofeinové nápoje a tvářit se, že se nic neděje. Odmítla jsem se vzdát chuti kávy v ústech a tak jsem klasickou kávu nahradila bezkofeinovou.
Je sice dražší, ale obsahuje stále antioxidanty a pokud se kofein odstraňuje bez chemických látek / neublíží přemíra chemie /, má výsledný produkt pouze 1 až 3 % kofeinu.
Chuťově je tato káva dokonalá a dokonce tak, že nikdo nepozná, že to není klasická rozpustná káva. Moje kamarádka takto skvěle vyřešila vysoký tlak manžela a dodnes nepoznal, že pije bezkofeinovou, domnívá se, jakou skvělou kávu pije.
Pokud jsem v restauraci a já se velice ráda kavárensky povaluji, objednávám si automaticky kávu americano, je to ředěné, tudíž se nejedná o kávu silnou. A co vy a káva ?

MÁM TĚ RÁDA, ale jsi mé prokletí - NĚCO SLADKÉHO KE KÁVIČCE
Jé, dáš si kávičku, viď ? Já pekla, máme buchty, máme tatranku, máme šáteček, uděláme si pohárek, máme čerstvý štrůdl, v tom horku by to chtělo něco studeného, dáme si nanuk.
Typický návštěvnický kolorit a přijde mi, že my Češi jsme mistři světa v domácím pohostinství ke kávičce.
Jak odolávat a nechodit na návštěvu se zalepenou pusou ?
Trpím, všude nesmírně trpím, protože sladké miluji. Málokdo peče zdravě, málokdo si vezme ke kávě mísu ovocného salátu nebo ovoce samotné. A co vy a sladké ke kávičce ?

Na otázku " Co bych z toho života asi tak měl ? ", já odpovídám, že právě ten život.
Moje největší přání a tužba je dožít se produktivního seniorského věku, kdy budu moci aktivně žít a nikoliv přežívat.
Nechci sedět za okny domova seniorů, nemoci chodit, nemoci kvalitně žít, protože jsem na to v produktivním životě kašlala. Jsem si plně vědoma, že co do sebe nyní nacpu, to se mi prostě vrátí.
Zdravý životní styl není ostuda, ale nutnost. Hranice lidského života se posouvají, ale s pytlem slaných brambůrků zalitým dvěma litry kofeinového nápoje a krabicí polárkového dorta je tato meta v nedohlednu.
Hřešit je lidské, vychutnávat si labužnicky život, jen si určit míru, mantinely... a nebo si najít Míru !
Krásný týden přeji všem.

 

Blogerská výzva...

Sobota v 9:00
Nechala jsem se vtáhnout a nebránila jsem se ani trošku. Přijala jsem výzvu a zodpovím, jak já vnímám blogování, jak mě ovlivnil blogový svět.

1. JAK JSEM ZAČAL/A PSÁT BLOG ?

Před osmi lety jsem si jako orchidejový nadšenec založila blog, abych si měla kam ukládat spoustu fotografií. Velice komické je, že jsme si stačily dvě ženské, které si navzájem posílaly fotografie svých rostlin.
Na můj blog začala docházet Valin a já jsem maličkými krůčky ochutnávala tento zvláštní svět a nenápadně jsem začala roztahovat křídla. Můj blog " Ve světě orchidejí " začínal mít jiný rozměr. Už nebyl o kytkách, už nebyl o pěstování.
Zhruba před čtyřmi lety se začala rodit Blondýna.


2. PROČ PÍŠU ?

Abych vypustila, abych se nezbláznila, abych si odpočinula, abych vykřičela všechen svůj bol, abych pohladila, když je potřeba, abych vyjádřila svůj postoj nebo názor.
Jsem navíc tvůrčí typ, jsem hnaná stále dopředu a potřebuji mít za sebou statky, jak hmotné, tak duševní.


3. KDO JE MŮJ OBLÍBENÝ AUTOR ?

Erich Segal


4. JAKÁ JE MOJE OBLÍBENÁ KNIHA ?

Jednoznačně kniha DOKTOŘI od Ericha Segala.
Miluji papírovou knihu, miluji dotek papíru a asi budu poslední pod sluncem, kdo nebude mít čtečku. V mládí jsem přečetla tři i čtyři knihy týdně. Nyní stejný počet přečtu s bídou za půl roku. Mrzí mě to, cítím deficit, ale můj den je náročný a když přečtu stránku, hned u ní usnu.
Mojí nejoblíbenější v poslední době je POSLEDNÍ ARISTOKRATKA od Evžena Bočka.


5. O ČEM PÍŠU ?

No přeci o Blondýně. O její složité cestě životem, o lásce, nenávisti, vnímání světa, koníčcích, prostě o všem.
Kdysi mě oslovil populární Standa, ať jednou větou zhodnotím svůj blog a já napsala :
" Píši o tom, že i žena po padesátce má co nabídnout, čím oslovit a dokáže být někdy vtipná i zábavná, i když je to řádná hysterka s cholerickými sklony, které navíc doplňují hormonální návaly ".


6. JAK DLOUHO MI TRVÁ NAPSAT JEDEN ČLÁNEK ?

Někdy deset minut, jindy dva dny. Pokud uchopím téma, píšu, píšu. Snažím se o úspornou formu, dlouhé články nikoho nebaví. Bojuji s pravopisem, s interpunkcí a ubíjí mě neustálá kontrola, čárky, tečky. / nesnáším mě a mně /


7. UŽ JSEM NĚKDY MĚL/A SPISOVATELSKÝ BLOK ?

Měla jsem několik desítek bloků, ale pouze školních, nejsem spisovatel, takže se nemohu zablokovat.
Ale měla jsem výraznou blogovou krizi, když jsem nevěděla, co se životem, co s láskou, tak jsem se na půl roku odmlčela.


8. JAKÁ JE MOJE OBLÍBENÁ CITACE KNIHY ?

Největší spisovatelka a dramatička byla moje maminka. Náš vztah byl velice komplikovaný, láska se střídala s nenávistí.
Byla to žena nevšední, rozená generálka, obrovská osobnost. Co na srdci, to na jazyku.
Jedním máchnutím, jedinou větou dokázala vystihnout, co jiní dlouhými citacemi, dlouhými odstavci :
" JE TO PÍČOU KE ZDI ". Uznávám, nevšední, ale psané životem.


9. VÍ MOJE RODINA / PŘÁTELÉ, ŽE PÍŠU ?

Rodina určitě, protože fotky Soptíčka bych si nikdy nedovolila dát bez povolení. Dcera se mými články baví, můj pan bratr se zde třeba jen náhodou dozvěděl, že randím s jeho kamarádem.
Někteří přátelé ví, někteří tuší.
Jsem zde velice často " nahá ", nevím, do jaké míry by se mé články líbily konkurenci či mým podřízeným.
Ještě jsem se nerozhodla, zda budu v dalších prezidentských volbách kandidovat, tudíž musím držet pusu pod zámkem a nenaservírovat na blogu, jaké je to třeba cvičit na kladině pod vlivem halucinogenů, jaké je to jet policejním autobusem s třiceti máničkami. Tak snad po volbách, aby neměl můj osobní pan Ovčáček moc práce.


10. OZNAČUJI SE RÁD/A ZA BLOGERA ?

Ne.


11. ZKOUŠEL/A JSEM NĚKDY NAPSAT KNIHU ?

Nehrozí, jsem netrpělivá, jsem bordelář, jsem nedůsledná, už nepiju, už nefetuju, už nekouřím...tak o čem psát ?



12. JAKÁ JE NEJVĚTŠÍ VÝZVA, SE KTEROU SE SETKÁVÁM JAKO BLOGER ?

Zůstat svá.
Být zábavná, s nadhledem i podhledem, neurážet, nesplynout s davem, nebát se projevit své názory, ale zůstat hrdá, nad věcí a s pořádnou dávkou lidství.


13. JAKÉ JSOU IDEÁLNÍ PODMÍNKY PRO PSANÍ ?

Ráno.
Ve flanelovém pyžamu s Mickey Mousem na hrudi, neučesaná, neumytá. V jedné ruce knackebrot s tvarohem, v druhé ruce káva. Zhruba každého půl roku mi mění klávesnici u NB. Na jedné straně obrovského křesla leží na područce slečna Farkašová, na druhé Edík a za krkem Míša. Tři plus jeden autor.


14. CO MI BLOGOVÁNÍ DALO A VZALO ?

Vzalo mi spoustu času, týdny, měsíce.
Blogování mě donutilo dospět, necrcat se s pubertou, získat na sebe úplně jiný pohled, nebýt do sebe zažraná, naopak umět si lidově nakopat zadek. Díky psaní jsem vyzrála, dospěla.
Blogová komunita má neuvěřitelný věkový rozptyl, komunikují zde všechny věkové kategorie a právě tento fakt, je pro mou osobu přitaživý, mám od každého kousek. Kousek puberty, nějaké to předmanželské šmajchlování, rodičovské starosti, přechodové neduhy a seniorské etudy.


15. MOJE OBLÍBENÉ BLOGY, KTERÉ ČTU ...

Je vás mnoho, básníci, prozaici, malíři, literáti, fotografové, švadlenky, pletařky, kuchařky, cestovatelé, stavitelé, zahradníci, maminky, tatínkové, sedím s vámi v obýváku, piju s vámi kávu a občas vás znám z fotek, pro někoho bizardní, pro mě koníček, zábava a relax.
Nebudu zde vyjmenovávat, ale...
Jedno jediné jméno bych zde chtěla zmínit, měla jsem moc ráda její fotky, její nádherné a lidské komentáře, vydávala ze sebe neuvěřitelně pozitivní náboj, laskavost, důstojnost a byla prostě fajn člověkem, vlastně stále je.
Mnoho vzpomínek patří tobě, Hanko, ze sceneryphoto.blog.

Tak to jsem já, blondýna, která přijala výzvu od Canli / www.canli.cz /.



Tady vrána, tady vrána...

Pátek v 6:35
" Vlaštovky na podzim odlétají. Zůstávají vrány, přetížené zodpovědností "

Valeriu Butulescu
básník, dramatik, aforista

U jedné blogerky jsem se dočetla, nemajíc sociální sítě /zcela záměrně, protože blog mi stačí, život by mi sežral internet /, jak lidé vzdychají nad cizími destinacemi, ovíněni barevností kanadských lesů, oblbnuti kýčovitým podzimem za hranicemi.
Cítím to jako autorka, máme se čím pochlubit, máme tak nádhernou přírodu a vůbec se nemusíme stydět, že je prachobyčejně česká. Moc ráda cestuji, nepopírám, ale ještě raději se vracím domů.
Domov je to vše kolem mne, to české, to krásné.
Na tuto neděli v Liberci budu dlouho vzpomínat, jednoznačně byla nejkrásnější z celého roku a těmito fotografiemi z botanické zahrady se chci rozloučit a vzdát hold barevnému podzimu.

















Tady vrána, tady vrána... přeji vám nádherný, klidný, podzimní víkend.
/ jen mě napadá...existuje blonďatá vrána, nepochybně slepice ano ?? /
 


Když blondýna putuje...

Středa v 7:52
... aneb mají v Liberci fakt lepší klíma ?

Blonďatá hlava vystoupila z vlaku a objala jí náruč města Liberce. Slunce promiskutně laškovalo s mojí tváří, teplo si nepotykalo s teplým svetrem, ale kávička do ruky a vidina botanické nirvany to celé doladila.
Na blondýnu se řítí bodrá seniorka a řičí hlasem jako amplión, kudy jako na ten Ještěd ? Ukazuji do dálky, kde se tato impozantní stavba rýsuje. Ovšem pro dámu málo, asi se těšila, že jí přesně nadiktuji všechny spoje MHD / no jo, ale já bydlím nějakou desítku km jiným směrem/, ceny poledního menu a rychlost sušení rukou na dámských toaletách. Blondýně je to samozřejmě líto, kdyby byla Forrest Gump, nabídla by bonboniéru, takto je bohužel za neinformovanou trubičku, která říká, že všechny cesty vedou do Říma.

Dlouhá, nádherná alej stromů. Do žlutého listí probleskuje slunce a je to kýč jako bič. Liberecko letos vede v podzimním vymalování přírody. Blondýna, depresář první třídy kapituluje a přijímá podzim. Celé to kazí volební propaganda.
Jeden ksicht je mi maximálně odporný, ba se mi příčí. Narušuje poetiku podzimu a čím víc se blížím k městu, tím je ten obličej větší a větší. Přátelé, v Liberci ve středu města mají největší volební ksichty na světě.
Ach můj bože, jsem zhulená přírodou, jsem zlitá barevným podzimem, zjišťuji, že ten nepříjemný obličej patří k mé politické straně, kterou volím už dvacet let. Blondýna je nevěrná mužům, ale politicky nikoliv. Zavřu v pátek oči a ten lístek tam hodím.

Strašně ráda si blondýna prohlíží lidi. Jak jsou naladěni, jak jsou oblečeni, jsem taková malá blonďatá streat policie.
Proti blondýně jdou dvě ženy, drží se za ruku a nebojí se svou lásku vystřelit všem do očí. To je krása, konečně je ta správná doba nebát se vykřičet to do světa.... jo, je to láska. Procházíme kolem sebe, záblesk a já nestíhám dodýchnout.
Jedna z dam na sobě neměla nic, jen dírkované tílko. Nebyla zima, to vůbec, byl pařák. Absence spodního prádla ve věku přechodovém je na férovku průser, prsní dvorce jako kola od vozu, přetížené gravitací až k pupku a bradavky zaražené do děr tílka. Letošním hitem okresu libereckého je ukázat všem, že gravitace je kurva a my se jí nebojíme.
Blondýna si ale podprsenku i pod tlakem čerstvého vzduchu nesundala.

Kávička. Jak nádherně chutná na zahrádce rušné ulice, kde si místní romští kluci vyřizují účty, kolorit každého českého většího náměstí. U vedlejšího stolu sedí dvě maminky s kočárky. Jedna laškuje se svým miláčkem, budliky, budliky.
Laškuje tak hlasitě, že se všichni dozvídáme, že na malého, docela maličkatého miláčka vyplázla včera večer jazyk a von plakal, představte si. Tak nevím, kdo je větší ...řekněme trumpetka, že já na tu mojí holku nevyplazovala jazyk, jak já byla nemoderní.
Ale co vím jistě, v kavárně vedle blondýny neležel v kočárku nový liberecký Mick Jagger, tomu by totiž vyplazený jazyk nevadil.

Podzime, podzime, vymaloval jsi okolí Liberce do skvostných barev a Kryštofovo údolí hýřilo takovou barevností, že jsem zapomněla fotit. Blondýna se bude moc těšit na návrat do města, kde se nebojí konvencí, velkých bilbordů a neřeší máslo na hlavě ani v košíku, protože tam to prostě žije.



/ foto patří panu Chomátovi Jiřímu, který na rozdíl ode mě nezapomněl fotit a pak se o foto podělil s ostatními, takže děkuji /