Dilema...

Čtvrtek v 18:00
Mám ho moc ráda. Je mi hodně blízký, supluje mi v životě roli otce, se kterým jsem měla velice komplikovaný vztah nebo nevztah. Mnoho toho pro mě udělal, nejen fyzicky i psychicky.
Můj soused na zahradě je pán v letech. Vídáme se denně a já sleduji, jak se mi před očima zdravotně mění.
Sklízí ovoce ze stromu svého života a že on žít uměl.
Trápí ho mnoho nemocí a k jejich ukočírování denně polyká kolem 20 tablet.
Řeknete si, no a co...to je život, každého nás to dožene.
ALE....stále řídí automobil a je velice aktivní součástí dopravního procesu.
To že má několikrát denně výpadky paměti, že mizerně po operaci zákalu vidí, že trpí závratěmi, že se mu místo zpátečky podaří nacpat tam pětku, že několikrát denně nemá tušení, co se právě děje ....
Dle mého úsudku musí být lékař, který mu vydavá povolení k řízení buď nonstop zhulený nebo nesvéprávný.
Před týdnem dostal nové povolení na další rok a skončil na křižovatce, kdy nevěděl, kde je.

Během jízdy do práce často potkávám auto bez řidiče.
Když se mi to stalo poprvé, málem jsem na kruhovém objezdu vjela do svodidla.
Po druhé jsem za volantem, za obrovským volantem zahlédla docela maličkatou, nahrbenou a silně prošedivělou hlavu dámy.
Paní jezdí či nejezdí maximálně 20 km v hodině. Všichni troubí, najíždějí a ona zase není v autě vidět.
Mnohokrát se ani na semaforu nestačí rozjet a čeká tam poměrně dlouho.
Všichni jí objíždějí a ona sedí za volantem a v oparu dob minulých se pokouší auto rozjet.

Chodí o dvou holích, nosí plenky a než dojde k autu trvá mu to i dvacet minut.
Pán od naproti si do auta sedá za pomoci svého syna, který mu rovná nohy k jednotlivým pedálům.
Když si na schůzi bere do ruky propisku, neudrží ji, okamžitě mu spadne.
Rucemu vibrují tak silně, že si nedokážu představit, kdo za něj drží volant.

Také stárnu, také ráno vstávám a bolí mě hřbet, bolí mě nohy.
Mnohokrát si říkám, jak bylo před dvaceti lety blaze. A to jsem holka relativně zdravá, neufňukaná a hodně samostatná.
Snažím se vžít do psychiky seniorů, kteří se nedokáží vzdát volantu a řízení.
Dnešní doba je uspěchaná, dopravní situace potřebují rychlý úsudek, bystré reakce, prostě co si budeme povídat, všech pět pohromadě.
Dokáže člověk s výpadky rychle reagovat, může žena tak maličká vůbec dokouknout ke zpětným zrcátkům, muž s chvějící rukou držet pevně volat ?
Než lékař vydá povolení ke způsobilosti řízení, měl by skutečně dotyčného důkladně prohlédnout.
Protože ta věta " NIKDY SE ŘÍZENÍ NEVZDÁM " by pro ostatní mohla být bolestivá až fatální...

 

Ein Kessel Buntes ...

Úterý v 11:58
...aneb jak jsem toužila se stát východoněmeckou prostitutkou.
Jako matka jsem u dítěte nepotřebovala rozlišovat, zda máme období separace či období vzdoru.
Mé dítěte bylo boží.
Jako babička se vám mohu pochlubit, že jsem zažila aktuálně fázi vzdoru . / tímto srdečně děkuji spřátelenému mateřskému blogu za vysvětlení /

Krásný den. Krásný den s dcerou a vnučkou.
Pojedeme do termálních lázní Bad Schandau. Budeme se koupat, budeme se veselit.
Soptíček se rozhodl jinak. Nebude se veselit. Bude vzdorovat.
Cestou do Děčína toužím být veverkou. Veverkou zrzečkou s malým lískovým oříškem.
Nechci totiž sedět vedle uřvaného batolete, které milionkrát zařvalo MAMI.Chci sedět na stromě u silnice a vychutnávat si oříšek.
Zastavujeme, kojíme.
Situace se zlepšuje na pět minut. Soptíček má u nosu bubliny. Hystericky huláká MAMI,MAMI,MAMI.
Nezabírá jablko. Nezabírá pitíčko.
Dělám ze sebe kreténa, to také nezabírá.
Po tisící slyším MAMI. Dívám se z okna. Dívám se z okna, já tu totiž nejsem.
Vpíjím se do krajiny.
Cestou přes Hřensko toužím být východoněmeckou prostitutkou či českou, nepodstatné.
Toužím stát u krajnice, toužím se natřásat v krajkovém prádle. Nechci sedět vedle Soptíčka.
Moje hlava po hodině jízdy rotuje kolem své osy. Za tento časový úsek jsem slyšela asi stomilionkrát vzdorovité, klackovité, vyječené, neukojené MAMI.
Má dcera v klidu řídí, její trpělivost nezná mezí.
Dojíždíme do cíle a obě se začínáme hystericky smát. Soptíček má bubliny ze vzteku u nosu, u rtů, myslím, že i ušní boltce vykazovaly takový jev.
V momentě výstupu z vozu se má vnučka mění. To je evidetně německý vzduch !
Ze Soptíčka je rozesmáté, kouzelné batole. Ohromně jí zajímá nevzhledný podsedák na parkovišti.
Úsměvy nešetří, pusinka od ucha k uchu. Kde je ten malý vzdorovitý člověk ?

Vířili jsme. Bublali jsme. Skákali jsme.
Čtyři hodiny vydržel ten malý záprdek ve vodě. Čtyři hodiny intenzivní zábavy.
Cestou zpátky bylo ticho. Záprdek v první německé zatáčce usnul.
Ve voze bylo nádherné ticho. Pouze do plechů bubnoval hustý déšť.

Pane jo, to byl mazec, den jako vyšitý. To byla estráda.
A v tom se mi to vybaví...už chyběl na závěr jen mistr Gott a jeho " Biene Maja " nebo stepující Helenka ve zlatém oblečku. Ein Kessel Buntes. Pravé, nešizené, východoněmecké.
P.S. Kdo nepozná vzdor, nic nezažil.
P.S.S. Kdo nepozná dudlíka, zákonitě mu něco chybí.....Maja, ale lieben Maja.



Zrzi, zrzi, co tě mrzí...

18. června 2017 v 20:02
...tak naší zrzavou makovičku Míšu rozhodně nic.
Jedeme spolu první pětiletku a přinesl do naší kočičí domácnosti svěží vítr, dobrou náladu a hlavně zůstala mu kočičí hravost. Na rozdíl od ostatních gaučáků má stále skvělou náladu, potřebu dělat ptákoviny, já si myslím, že je na světě rád a tuto energii kolem sebe šíří...
Je mi doma věrným pomocníkem, dělá se mnou všechno. Vaří, peče, luxuje, moc rád vytírá a nejraději se realizuje u zařízení typu pračka či sušička.
Jeho zrzavá tlamička je nacpaná úplně všude, rád se mazlí, má rád lidskou společnost a jako jediný snese tulíka našeho Soptíčka.
Zrzi, zrzi ...mám ráda tu zrzavou paličku, která ráda vrní a šíří kolem sebe kromě hromady zrzavých chlupů skvělou náladu..









 


Do věží...

17. června 2017 v 7:49
Když pan Matuška tklivě pěl na cimbuří hradu Karlštejna, vždy jsem si přála tam hodit oko.
O co víc jsem se těšila, o to méně bych tuto zkušenost zopakovala, ale postupně.

Slunce přijalo výzvu k bdělosti a pralo nám do hřbetu.
Na první ranní kávičce mi soudruh číšník polil bílý svetr kávičkou či kakajíčkem, byl inkognito, zjistila jsem tuto skutečnost až při odchodu.
Cesta vlakem probíhala v družném rozhovoru, měly jsme si, my tři kámošky, co povědět.
I při obědě v řecké restauraci se nám pusa zastavila pouze při vynikajícím řeckém menu.
Do věží, do věží. Hurá za historií.
Vyšlápneme kopec, který zdobí jeden z našich nejkrásnějších historických skvostů.
Blížíme se ke Karlštejnu. Nádvoří zaplněné lidmi, toužíme poodhalit historii, nejsme novodobými barbary.
Vcházíme do hradu. Naše skupina čítá zhruba 45lidí, myslím, že i víc.
Za stálého hluku, šourání a dialogů, řvaní dětí, které se nešťastně opruzují.
Slečna průvodkyně je zoufalá. Nemastná, neslaná.
Říká zkostnatělá fakta, věty bez ladu, bez skladu.
I žákyně devaté třídy je schopna při dějepisné olympiádě říci více podstatného o Otci vlasti.
Její slovní zásoba je ubohá, její slovosled je k pláči..
Navíc v hluku předimenzované skupiny jí nikdo moc nerozumí. Její nejoblíbenější výraz...legenda.
Než přejde takto velká skupina z místnosti do místnosti, stále čekáme jako trubky než průvodkyně zamkne.
Avízovaných 55 minut se smrskne do ubohého času, který byl neplodný, nicotný. Jsem vytočená.
Jsem strašně zklamaná.
Komerční továrna na peníze, chápu jako živnostník. Trpím jako občan.
Cestou dolů lituji všechny, kteří se dostanou do skupiny slečny průvodkyně.
A přesto...mají tu skvělou rodinnou cukrárno-pekárnu, kde manželský pár úžasných komiků peče exceletní dortíčky.
Karlštejnská úlitba vytočené blondýně.

Shrnuto a podtrženo. Mám skvělé kamarádky, jsem vymetač kavárenský, jsem poživačně nechutná.
Ale ... vím, že návštěva historické památky stojí a padá s průvodkyní či průvodcem.
Zažila jsem neuvěřitelné výkony v Gíze, Luxoru, v Kartágu jsme průvodkyni aplaudovali v autobuse několik minut.
Byla to mladičká studentka práv, která když promluvila, bylo hrobové ticho.
Na Pamukkale jsem měla po výkladu oči plné slz díky vyčerpávajícímu výkonu průvodce, který ve věku za zenitem strčil do kapsy o generaci mladší.
Ovšem v Paříži jsem měla chuť průvodkyni sestřelit kalašnikovem a byl nás celý zájezd.
Nepochopila jsem, jak může takové průvodcovské nemehlo pracovat na našem národním pokladu.
Proč není vybavenost průvodců na úrovni ciziny, kde pro velké skupiny je hovořeno do mikrofonu ?
Je zde mnoho proti. A maličkato pro.
Přeji vám před nastávající letní sezónou daleko větší štěstí na průvodce.
Do věží, hurá za kulturou a historií, já jsem to již díky karlštejnskému pohostinství rozběhala...