Procházka historií 2 a srážka s Blogem.cz

Neděle v 11:24
Ve světě technického přetlaku, kdy od rána do večera někam a nějak kvaltujeme, jsou procházky za historií příjemnou změnou, užitečný relaxem.
Vídám na blozích reportáže z hradů, zámků, starých rozvalin a tuším, že právě zde člověk našel to, co hledal.
A já jsem našla. Několik kilometrů za Madridem leží na vysokém kopci historický skvost. Toledo.
Nikde žádné paneláky, industriální stavby. Pouze minulost.
Procházíte úzkými středověkými, dlážděnými uličkami, které si mohou dovolit klikatit, protože i domy si dovolily podobně se podvolit terénu. Všudypřítomná gotika zatahuje mojí fantazii a já jako milovník Hry o trůny mám kulisy na každém milimetru.
Proluftovala jsem své nitro kouzelnou procházkou, kterou jsem završila nevšedním gastronomickým zážitkem.
V malé cukrárně, kterou provozují jeptišky jsem jedla poprvé marcipánový dort glazovaný cukernou hmotou. Marcipán je hojně používaný právě v této oblasti, však také mandle jsou vývozním artiklem. Nelze to srovnávat s šíleností, která se produkuje u nás.
Jedla jsem něco nebesky jemného, křehkého a tuhle chuť budu cítit na jazyku a patře celé své žití.
Dovolila jsem si pro vás maličkou procházku k ranní kávě, bohužel jsem technicky zblbla Blog .cz. tak, že se někde objevují články, někde nikoliv, vydala jsem článek nový. Nezbláznila jsem se, jen si netykám s technickými problémy.











Co by to bylo za cestování, kdybych si nevzpomněla na blogového parťáka TlusŤjocha a nedovezla jeden DEKL.
Přeji krásnou neděli a pokud právě utíkáte na procházku za historií, šťastnou cestu.

 

Klobouček Když hlídá babička ....

Pátek v 7:07
" Když nebudete vědět, co s neposednou babičkou, pořiďte klobouk jí, o zábavu budete mít rozhodně postaráno ".

Těmito slovy prezentuje má dcera úspěšnou kolekci kloboučků, které tvoří, vymýšlí, šije.
Autorka oslovila mne a milovaného Soptíčka k focení kolekce. Soptíčkova zaneprázdněnost způsobená stavbou domečků, puzzle, vaření v kuchyňce, malování a vystřihování, to vše musí malá modelka zvládnout, no prostě pracovní diář má plný až na půdu. Starší modelka / rozuměj mne, mne jako blondýnu / bojuje se třemi kily navíc a objektiv je nemilosrdný, přidává nejméně deset. Navíc kreaci, kterou mám na sobě, tak na té Soptíček trval včetně půjčených brýlí, jinak hrozila vypovězením smlouvy.






Na snímcích je patrné, že když dvě dělají totéž, není to totéž.
Ale co, byla sranda, bylo teplo, bylo nám skvěle a byli jsme spolu a co je víc....
Přeji vám krásný víkend, s kloboučkem nebo bez něj, ale nezapomeňte si život okořenit smíchem a dobrou náladou.

O Ronaldech ...

Středa v 9:55
V lednových dnech roku 1981 zasedl do Oválné pracovny Bílého domu 40. americký prezident Ronald Reagan.
Za dva měsíce na to doskákalo do našeho oválného dvora štěně boxera a na počest zvolení americké hlavy státu dostalo jméno Ronald. Oba jmenovci na rozdílných stranách planety započali vládu, v níž eskalovala studená válka, boj s drogami nebo boj proti imigrantům, každý po svém, každý ve své pracovně.
V dobách blahobytného socialismu se na všechny hafíky volalo Azore, Alíku, na našem dvoře se rozléhalo majestátní Ronalde.
Toto zvučné, hodně dráždivé oslovení vzbuzovalo údiv, ještě větší nerozum se ale posléze ukázalo rozhodnutí mého renesančního otce. Výchova na cvičáku je drsná, zbytečná a omezující, psa vychováme v míru doma.
Nevychovali, Ronísek rostl jako dříví v lese a cestu životem si razil jako bagr.
Pravidelné procházky končily se stejným scénářem. Pes šel chvíli způsobně podle nohy, pak jeho pozornost vyrušila kočka nebo pták, vytrhl se a utekl. Z přilehlých zahrad, parků, sídlišť se utečenec přiváděl uslintaný a doprovod totálně vyflusaný.
Povinné větrání v blízkosti hřbitova ukončilo několik hlídek VB. Ronald, celý šílený se rozeběhl brankou na místa posledního odpočinku. Právě probíhající tryzna, provázená dechovou kapelou ho natolik potěšila, že začal zvesela poskakovat mezi truchlícími, vdově oblízal smuteční obuv a za halasného Fuj se rozeběhl do nitra hřbitova. Pobíhal po hrobech, shazoval vázičky, upravoval větve, několik hrobů si označil pro případ další návštěvy.
Osoby, pečující o hroby svých blízkých mne urputně vyzývali k okamžitému odchodu, Ronďa právě běhal s mašlí Spi sladce dědečku a vypadal nadmíru spokojený.
Běsnění rozvášněného psiska ukončilo několik hlídek VB, které za pomoci dobrovolníků utvořili rojnici a po vzoru majora Zemana a dílu Vrah se skrývá v poli, začali utahovat smyčku. Ronald pochopil, že se na něj řítí přesila, rozvalil se na obrovský hrob německého továrníka a celý spokojený ho na rozloučenou ochcal.
Incident vyšetřovala přestupková komise Místního národního výboru a okrajově i partaj, zda se nejednalo i o provokaci ze strany kapitalistického tábora, protože narušený funus psem Ronaldem mohla zosnovat i protistrana.
Své by mohla o diverzantovi vypovědět i poštovní doručovatelka Benešová. Jen jednou otevřela branku, jen jednou vešla na náš oválný dvůr. Paní pošťačku jsme našli stojící na tarasu, kde nad hlavou držela brašnu, ze které se sypaly dopisy, pohledy, které Roneček zvesela tahal po záhonech. Tato jednostranná zábava se ojí a tak nebohé ženě začal upravoval krepsilovové ponožky, které vyčuhovaly z pošťácké obuvi. Drsným jazykem boty vydrbal a pak je kouzelně doslintal.
Žena prosila, žena žebrala o vysvobození a ještě ten den si zažádala o změnu doručovací trasy.
Podobnou nerozvážnost učinil, opět jen jednou strýc Jenda, který z šífu dorazil na návštěvu v bílých zvonových kalhotách.
Roneček ho divoce uvítal, předními tlapkami se mu opřel o ramena. Tváře mu olízal stranicky po vzoru soudruha Brežněva, očuchal podpaží a pak ho zaujaly právě ty široké zvonové kalhoty.
Po příchodu mého otce, který reagoval na zběsilé prosby, se naskytl pohled pro bohy. Vyděšený Jenda stál opět na dvoumetrovém tarasu, tentokrát hubou ke zdi, velebnosti, Ronečkovi se totiž moc zalíbilo přiškrcené mužství v obtažených kalhotách a nebohému muži ho začal oslintávat a jinak upravovat. Znásilněného strýce Jana otec udobřoval gruzíňákem, u něhož muž tklivě plakal, že ho kalhoty stály všechny diety za celý měsíc a chtěl jimi oslňovat ženy v nočním podniku Havana. Domů odjížděl v teplácích mého otce a večer, aby ho nikdo neviděl, takový to byl manekýn.
Roneček za trest nedostal večeři, kterou mu pak pod rouškou tmy na zapřenou donesla moje mamka, přeci nebudeme trestat psa za kalhoty jednoho vola.
Dlouho nás provázely podobné příběhy, protože né nadarmo se psi mají a musí vychovávat, mají se jim stanovit mantinely a určit pole působnosti. Ronald byl milý, přítulný, ale šíleně divoký, šíleně nevychovaný.
A najednou se to stalo, Roneček přestal skákat. Chodil kolem mne, otíral se svou žíhanou hlavu kolem mých nohou, seděl vedle mne na oválném dvoře a hlídal mne jako ostříž.
Čím více se mi vzdouvalo bříško, tím více byl pes klidnější, pozornější a hlídal každý můj pohyb. Do porodu už zbývaly jen dva týdny a Ronísek si za barákem začal vyhrabávat obrovskou díru. Chodil si do ní pak lehat a jeho oči byly zvlášť smutné.
Čtvrteční letní bouřka mi přinesla za vydatného deště dceru. Ve stejný čas hledal můj otec Ronečka, který se bouřek šíleně bál. Našel ho ležet v díře a odpočívat. Nevadily mu kapky deště, nevadilo mu nebeské běsnění.
Náš Roneček odešel navždy do psího ráje. Říká se, že něco starého musí odejít, aby mohlo přijít mladé.
Přišlo, má dcera je hravá, veselá, stále lehce dětinská, má svůj svět, nemá mantinely.
Ronečku, tam nahoru na obláček ... já ti DĚKUJI.




Fotku jsem si zapůjčila z Labet.sk, protože fotku našeho Ronečka bohužel nemám, ale mám ho stále v srdci.
Tímto povídáním bych ráda reagovala na Výzvu u KITTY a dokázala, že i kovaní kočkomilové dokáží milovat psy a jejich svět.
Přeji všem krásný zbytek týdne, prší a naše zem zase kouzelně voní po vodě.
 


O pranýři vlastních myšlenek ...

12. května 2018 v 8:36
aneb jak jsem sama sebe překvapila ...
Mám už poměrně odžito, nečekám, spíše přijímám.
Do Madridu jsem odjela za poznáním, za odpočinkem a kdo pracuje s lidmi, ten pochopí, já utekla od lidí.
Měla jsem v plánu nasávat památky, čerpat z myšlenek a idejí jiných.
Prohlédnout si obrazy velkého El Greca, obejít El Escorial, dát si kávičku v Toledu.
Nu a k velkému překvapení jsem si nastavila zrcadlo, naleštila ho vlastním potem.
A tak jsem se ocitla před nádhernou stavbou z rudých malých cihliček, kde se uprostřed zabíjí zvířata.
Zabíjí se tu zvířata pro zábavu.

Co tu machruje ? Nabízí se odpověď, vždyť denně čtvrt století ukrajuje ze zvířecích mrtvol a slušně jí to živí.
Svatá pravda. Otupěla jsem, přesto když se na ty tuny masa dívám, občas mne obejde stín smrti.
Mám okamžiky, kdy mi ty hromady mrtvých zvířat dělají šoufl.
Jsem asi jediný řezník široko daleko, který neměl vepřové maso v puse asi čtyři roky, jitrnice, jelita nejí a
z ovaru by se osypal.
Na malá selátka, čerstvě poražená se vůbec nedívám. Že by citlivka ?
Přehání ? Je otrlá ? Nikoliv, jen přijímá život, jak leží, jak běží.

Stojím před arénou, stojím před budovou, kde krásným býkům dávají sbohem a kupuji si lístek.
Hodinu před začátkem se mi nervozitou štosuje žaludek.
Mám zmatek sama ze sebe, nechápu, jak dám skutečnost, že se zde budou zabíjet zvířata.

Vstupuji do pravé španělské koridy. Ozařuje mne slunce, vtahuje mne atmosféra.
Kolem mne tisíce lidí, mnoho národností.
Nastupují toreádoři, přijíždí statní muži na koních.
Stojí mi všechny chlupy na těle, mám sevřené útroby a v jediné vteřině splývám s davem.
Splývám s atmosférou, jsem vtažena.
Moje emoce se perou jen malou chvilku, vyhrává dav, jsem omámena přítomností.
Divadlo života a smrti.
Tleskám krásným mužům, kteří tančí s muletou, jejich vypracovaným tělům.
Vše má svůj řád, úroveň a není to pouze krvelačná podívaná.
Kontroverzní tradice, která vyvolává extázi, davové šílenství.

Stála jsem na pranýři svých myšlenek. Lynčovala jsem sama sebe. Tolik protichůdných emocí.
Jak budu žít s faktem, že jsem tleskala tak pokleslé zábavě ?
Budu.
Pro všechny pohoršené, zhnusené, chápu vás.
Také se mi příčí zabíjení.
Přesto jsem vděčná, na vlastní kůži jsem poznala, co dokáže dav, co dokáže s lidským potenciálem šílenství, extáze, nadšení.
Zkušenost, které nelituji, posílila mne a znova bych jí zopakovala. Je totiž nepřenosná.