V přesýpacích hodinách...

Dnes v 7:12
Poslední zrnko písku pomalu klesá a já otáčím hodiny.
Bojuji s nepřítelem, nemá nohy, nemá ruce. Je stále se mnou, je všudypřítomný.
Je to lidská hloupost, je to ignorace.
O mém boji s nadváhou, kdy ručička vesele objímala metrický cent a pohupovala se do taktu dobytčí váhy, jsem napsala mnoho článků.
O mém vítězství, kdy jsem porazila metabolický syndrom, vysoký tlak, vysoký cholesterol a hlavně sebe, tak o tom jsem napsala tisíce slov.
O ženské, která si z těhotenské módy mohla začít kupovat normální velikost, o té, kterou začal konečně bavit život, tak o tom jsem byla schopná recitovat básně a zpívat, byť mám hudební hluch.
Hlavně díky změně jídelníčku a změně psychiky, jsem mohla dosáhnout na metu nejvyšší a odhodit kila jako ruksak.
Přesně už vím, co znamenají slova žen, které kolem mne pravily tu zásadní větu.
Větu : " Musím se držet "
Je to alfa a omega. Zhubnout dokáže každý, ale udržet je kumšt a dřina.
A já mám možnost volby, buď se vrátím na metrák, čehož se panicky třesu a nebo budu žít dál život netykavky, který mnoho lidí nechápe.
Sladké ke kávičce, zmrzlinka proti horku, grilovaný hermelín s pivečkem, sklenička sem, sklenička tam. Pivečko na spláchnutí, grilovaná krkovička s čerstvým chlebíčkem.
Já dokážu hřešit, jsem jen člověk, ale bohužel musím mít stanovený limit. Musím.
Lidé se na párty nechápavě dívají. Budím despekt, přitahuji pozornost.
Nechtěnou. Jen jsem si prostě vybrala.
" Ale prosím tě " , " Ty toho naděláš ", " Pro jednou ", " Moc to prožíváš ".
Fráze, které slýchám stále.
Nechci zase vážit metrák.
Bolí mě, že toto leckdy nechápou ani lidé mému srdci nejblíž a jsem terčem posměchu.

Poslední zrnko písku pomalu klesá a já otáčím hodiny.
Jak vysvětlit té lidské ignoraci a hlouposti, že moje maminka zemřela na důsledky morbidní obezity a já tak skončit nechci?
Že to vítězství nad metrákem pořád nádherně hřeje a že by vůbec nebyl problém do sebe narvat litr zmrzliny.
Ta každodenní bitva na dřeň chce prostě svého vítěze.
Jak my lidé dokážeme být nízcí a malí. Jak my lidé se bojíme úspěchů jiných.
Jak my lidé zpochybňujeme rádi něčí rozhodnutí, bagatelizujeme něčí sny a nejsme schopni tolerance.
Jak my lidé trpce snášíme dosažení cílů a met zdatnějších a pro vlastní lenost a pohodlí si nedokážeme zavázat tkaničku.
Kéž by s posledním zrnkem písku spadly všechny tyto lidské vlastnosti a zemská gravitace by je co nejdéle držela u dna mých imaginárních hodin.
A pokud né.. mráz kopřivu a blondýnu nespálí....


Byla jsem požádána o motivační foto, zde je.

 

Telefon...

Včera v 8:30
...aneb děti učí nás, nikoliv my je.
To jak jsem se pomalu půl dne realizovala při stavbě dětské nemovitosti, jsem brala jako samozřejmost, co bych pro Soptíčka neudělala. A vona mě kočička zase vyškolila !
Domeček není z nejmenších, domeček krásně svítí na mnoho metrů, skutečně ho nepřehlédnete.
Soptíček ho přehlédl, nejdříve se do cesty postavil motýl a pak jí zaujala konvička, protože si vzpomněla, že s babičkou už mnohokrát zalévala.
Ale ten domeček, ten domeček....nic, až na potřetí zaregistrovala, že tam něco stojí.
Došlo ke kolaudaci, zevrubné prohlídce a vyhrál telefon !
Je součástí domku a Soptíček dvě hodiny intenzívně volal do Austrálie, kde mluvil s místními klokany, volal na Aljašku, ať pošlou trochu ledu do pití, psal SMS do Bílého domu a vytvořil několik zdařilých MMS totálně spařené babičky.
Maličko jsme narazili, když mě vnučka chtěla posadit do druhého dětského křesílka, naštěstí celou situaci vyřešil synovec a zaujal mé čestné místo v nové nemovitosti.
Děti nás skutečně učí, žijí si podle své momentální nálady, nikoliv podle nás.
Domeček stojí a bude dělat radost stejně jako ten telefon, protože jsme v něm uvařili už vynikající polévku z jemného a středně hrubého kačírku.
Přejeme vám se Soptíčkem krásný víkend a až budete vařit kačírkovou polévku, nezapomeňte přidat úsměv, nikdy ho není dost a léčí každou složitou situaci....


Moje skóre 0:1

Čtvrtek v 21:24
Prohrávám o bod.
Potřebnou převahu si zatím drží stavební úřad, potažmo divize územního plánování.
Vždy, když jsem viděla Občanské judo nebo jiné pořady typu Černé ovce, měla jsem pocit, že jsou to byrokratické šílenosti.
Já sama jsem během jedné hodiny byla přehazovaná z šesti kanceláří v horizontu tří pater a pokecala jsem si se sedmi úředníky. Jeden úředník mě rovnou vyhodil, druhý mě nabádal ke lži, třetí se všemu smála jako smyslů zbavená a to jsem se byla pouze zeptat, jak má vypadat žádost o stavební povolení v chráněné krajinné oblasti.
Neklesám na mysli, nehroutím se.
Moje švagrová se mne dotázala, zda si nechci najít něco, kde bude stavba probíhat bez komplikací.
Jednak já nevěřím, že mě uřední šiml nedožene všude, navíc mám ke své hroudě tak silný citový vztah, že se budu maximálně snažit skóre změnit a hlavně jdu do bitvy a chci skutečně vyhrát.
Chci dostat stavební povolení, abych z rozpadlé ruiny udělala sezónní bydlení.
Mohu toto opustit ???













 


Tři za jedním stolem...

Středa v 15:48
Jsou ženy, jsou tři. Každá krásná, každá jinak stavěná, každá s jiným ideálem.
Sedí za jedním stolem.
Stůl. Obrovský, dřevěný, lety opotřebovaný a kolik on vyslechl lidských osudů.
Kolikrát se léta vepsaná do dřeva červenala, hněvala a plakala.

Je mladá, nezkušená a plná ideálů.
Když sedí za stolem, má kolem úst ze smíchu vrásky.
Je klidná, je vyrovnaná, je trpělivá.
Osud jí jako výzvu poslal do života muže.
Muže pomalého, uvážlivého. Aby udržel rodině standard, dře od rána do večera.
Výdobytek dnešní doby. Satelitní městečka, ve kterých přes den nepotkáte muže.
Ženy žijí osamělý život bez mužů, vychovávají samy děti, shromažďují se v ženských centrech.
Děti znají své tatínky ze skypů, sociálních sítí a občas ze společných víkendů.
Je mladá, nezkušená a naučila se žít život s mužem bez muže.

Druhá žena je matkou dvou synů.
Když sedí za stolem, předává milou a klidnou atmosféru.
Přesto ji život s jejím mužem naučil být důraznou, občas řádně hysterickou.
Má doma muže, který neholduje alkoholu, ani se netahá s ženami, že by ideál ?
Nikoliv. Ze všeho nejraději po práci leží a dívá se na televizi.
Je nenáročný, nejvíc ho potěší, když sebou flákne na otoman.
Z pěkného chlapa je gaučový, obtloustlý Lálínek, který si nezaváže přes břicho tkaničky.
Že by opět výdobytek dnešní doby. Seriálová generace, kterou nejvíc potěší, co nového v Ulici či Paneláku ?
Je zkušená, je zralá a přesto denně bojuje, aby ten chlap, kterého si brala z lásky, aby ten chlap nehnil za živa.
Aby byl příkladem svým dvěma synům.

Je nejstarší z trojice, nejvíce zažila, nejvíce tratila.
Je už popsanou knihou. Jednotlivé pasáže, jednotlivé úseky jejího života sestavila plejáda mužů.
Je životaschopná s muži i bez nich.
Přesto miluje gesta vepsaná životem.
Muže,který umí stejně zdatně v kanceláři. Umí zdatně i s hromadou dříví.
Neválí se u televize. Romantická gesta mu nejsou cizí.
Jen neumí žít v páru. Prostě neumí.
Ona by moc chtěla, on ne.
Je už dost stará, aby věděla, že to nezlomí.
Výdobytek dnešní doby praví, být single a hlavně se trapně nevázat.

Tři za jedním stolem, všechny se zasněně dívají za plot.
Celé odpoledne tam maká chlap. Je šikovný, je pracovitý.
Nekecá, nevymlouvá se, nelituje nepohodlí. Dře jako Bulhar....jééé, to je pěkná pohádka.

PS. Autorka si vyhrazuje jakékoliv podobentsví, jedná se o fiktivní osoby...jak jinak.
PSS. Zda byl za plotem Nebojsa, Bajaja či Honza se bohužel nepodařilo specifikovat, autorka tajemně mlčí, tak snad příště...