Má cesta za fotografií...

Dnes v 10:09
Včera večer jsem seděla po dlouhé době s kamarádkou a vyprávěly jsme si zážitky z léta, z našich dovolených.
A v momentě, když jsem si při šedesáté fotce lanovky nudou okousala všechny nehty, kdy jsem viděla dvacet fotek jednoho šumavského hřibu, ano, nazrál čas napsat o mé cestě za fotkou.

SEBEKLAM
Vždy jsem toužila fotit. Moje tužba byla býti dokonalou.
Obdivovala jsem fotografie a jejich svět. Mám velice náročné oko a jsem vybíravá.
Zakoupila jsem kvalitní fotoaparát, abych si pomalu začala uvědomovat, že právě s ním fotit, není vůbec jednoduché.
Manuální nastavování ve mně zbudilo šílenou nevoli a tak jsem se přihlásila na kurz focení pro začátečníky.
Všichni " začátečníci " byli o patnáct levelů přede mnou. Při společném hodnocení jsem si uvědomila, že " TO " nevidím.
Nevidím jádro pudla, nevidím to, co dělá fotku geniální, to proč vzdychám. Za leckdy jednoduchým viděním musím ujít dlouhou cestu a nemám to přirozené.
Má smysl se trápit, když to tam není ? Když jsem ve skupině lidí, která fotí začátečnické fotky a já při pohledu na ně utápím své poslení naděje ?

SEBEPOZNÁNÍ
Stojím v Luxoru před chrámem bohyně Isis a mám šedesát fotek z třiceti úhlů. Na La Palmě mám papouška na devadesáti fotkách, ó světě div se, stále se stejným zobákem. Na Aragonském hradě po devatenácté mačkám skoro stejný snímek.
A vlastně proč ?
Za objektivem se ztrácí prožitek obyčejného člověka. Běhám, lítám, fotím a výsledek je minimálně smutný.
Tisíce fotek zahlcují počítače, mobily, karty a výsledek ?
Zrovna včera jsem se ptala mojí dcery, kolik alb fotografií má pro mou vnučku. Já v jejích letech měla už čtyři a ona nemá ani jedno, pouze tisíce fotek uložených někde.

SEBEREFLEXE
Svět fotek miluji a fotila jsem, fotím a fotit budu.
Ale jsem svobodná, měla jsem ty koule se osvobodit z vazalství v honbě za dokonalou fotografií.
Uvědomila jsem si, že je pro mě daleko důležitější si prožít západ slunce in natura než nafotit milion fotek, které nikoho nezajímají. Nebudeme si nic nalhávat, daleko důležitější je úložiště v srdeční krajině než na hard disku.
Daleko intenzívněji prožívám kouzlo okamžiku, kouzlo momentu a není pro mne důležité přitom cvakat.
Toto je můj pohled, moje cesta. Já jsem se přijala jako příležitostný režisér svého fotografického portfolia a věřte nebo né, můj pohled na svět je daleko svobodnější, klidnější a vyrovnanější, přála bych ho všem lovcům amatérské fotografie.
Budu se dál kochat dokonalou fotografií, budu dál vzdychat nad fotkami lidí, kterým bylo naděleno, ale přestala jsem jim závidět, mají shůry dáno a to prostě v apatyce nekoupíte.

JEDNA MOTIVAČNÍ RADA NA ZÁVĚR
Foťte, snímejte, natáčejte, ale nazapomínejte v honbě za fotografií, kdo vedle vás stojí, kdo více než vyfotit, potřebuje přivinout, pohladit a opravdově políbit. V honbě za fotografií, za sdílením, zapomínáme žít, dýchat a pouštět do sebe kouzlo života.
PS : autorka tohoto článku je blondýna, takže připouští, že je mdlého rozumu, že to máte naprosto jinak a stále vám fandí, jen se chtěla podělit o svůj úhel pohledu.




A na skutečný závěr malá ukázka, jaký má blondýna vztah ke skupinové fotografii, kde všichni staticky stojí a tváří se, že si zrovna zavdali ten nejdražší SÝR...já zalézám do křoví .
 

Když blondýna mává...

Pondělí v 7:00
....aneb vůbec nejsme národ kyselých ksichtů.

Vydaly jsme se, my tři holky na pár dní do hor.
Já, stará rocková babička, omšelá a vyšeptaná blondýna.
Moje dcera, ing. ekonomie, na mateřské rekreaci.
Moje vnučka, náš Soptíček, gejzír energie, třaskavina a silný derivát života.
Sečteno a podtrženo...tři ženské jedné krve, namíchané životem a občas skvělou náladou.

Blondýna byla vyhozena i s vnučkou před dům jako nežádoucí.
Nežádoucí při balení, stěhování, nanášení, donášení, přesouvání nesmyslů a důležitých věcí a oblečků do automobilu.
Jak se zabavit s dvouletým Soptíčkem, když jsme nedostaly povolenku k rybníčku, když mi nebyla dovolena lopatka ke krádeži traviny u domu ?Je to nevýchovné, riskantní, ale já takovou ještě nemám.
Z krádeže sešlo / nechám to na lepší podmínky /, bábovičky nám nikdo nedopřál a co s volným časem, že?
A jak tak stojíme, já blondýna a Soptíček, začne ta moje sladká vnučka mávat na řidiče ve voze, který nás míjí.
Řidič odpovídá troubením, máváním. Usmívá se.
A tak další, další a to už mávám a usmívám se jako trubka taky.
Máváme u krajnice silnice a světe div se, všichni reagují.
První auto stejně jako dvacáté, všichni nám mávají, svítí světly, troubí.
A hlavně, všichni se u toho smějí. Juchají ze stažených oken aut.

Jo, babičkovství je úžasná záležitost.
Stojím na chodníku, mávám a přitom si nikdo nemyslí, že jsem zhulená, že jsem ožralá nebo oboje dohromady.
Můžu se schovat za tu dětskou hravost, za to klackovství, za srandičky, protože jsem v tom připoprdlém životě zapomněla na ptákoviny, na pořádné úlety a to vše se vrací s malou dušičkou. Se Soptíčkem.
A test národa, hlavně pražského, překvapil.
Kolem Prahy žijí veselí a rozjuchaní lidé, ani jeden kyselý ksicht, což je na začátek pracovního týdne slušná bilance.
V skrytu duše bych to nečekala, že jednu blondýnu nadchne a potěší nějaké mávání.
Možná stárne, možná blbne a možná ten svět není tak vážný, tak upjatý.
Na každý pád vám blondýna přeje krásný týden a zkuste si jen tak trochu zamávat, jen maličko...
/ zpětně mi dochází, jestli já trubka nemávala létu ?? /



Něco za něco...

Sobota v 15:56
Přichází každý měsíc.
V době dospívání je projevem ženství. Záhy dává svému okolí jasně znát, že je žena zdravá.
Že dokáže být plodnou, že dokáže brzy naplnit své lůno.
Bohužel ale také menstruační krvácení hatí sny.
Sny o krásném miminku, sny o naplnění ženy, o naplnění toho pověstného lůna.
Vždy, když dorazila menstruace mé kolegyni Jarce, jasně jsme to poznali.
Nejdřív kyselý obličej, následovala obrovská rána.
Odnesly to dvířka plechové skříňky.
Rána, zase rána a stával se z toho bolestný rituál.
Čím více rezonoval zvuk, tím více beznaděje měla její tvář.
Byla smutná, byla zranitelná.
Vždy, když si šla pro menstruační vložku, měla oči plné slz.
Až jednou...skříňka nevydala alarmující zprávu, bylo ticho.
Napjaté ticho, které rozčísla těhotenská průkazka.
Obrovskou radost následoval obrovský strach.
Jarka zůstala doma.
Porodila nádhernou, maličkatou holčičku.

Jsem trapně tradiční. Uznávám šestinedělí jako dobu hájení matky a dítěte.
Právě v této době u nás zazvonil manžel mé kolegyně a zoufale žádal o pomoc.
Něco je špatně, něco je jinak.
A bylo.
Kde je radost z miminka? Nepřišla k nám láska ? Nepřišla k nám fascinace ?
Žádné mazlení, žádné šišlání, žádná radost.
Jako by to dítě bylo naprosto cizí. Jako kdyby to dítě porodila sousedka.
Strohé a rychlé přebalení, žádné reakce při pláči malé princezny.
Dítě leželo samo v místnosti, plakalo a matka nikde.
Trhalo mi to srdce zaživa a zároveň jsem nechápala ?
Kde je ta ženská, co tolik toužila ?
Kde je otevřená náruč, kde je jemné pohlazení ?
Zaplatila daň, šílenou daň.

A proč vlastně NE ?
Měla ji lady Diana, Drew Barrymore, Adele, Alanis Morissette, Brooke Shields.
Měla ji moje kolegyně a kamarádka Jarka.
Poporodní deprese.
Když vám žena, která tolik toužila po dítěti, vypráví, že nedokáže dítě pochovat, že ho nedokáže pohladit, jen pohled do postýlky vás nutí utéct z místnosti, utéct z bytu, zmizet, nežít.
Proč nepsat o tématu, které postihuje spousty žen a ony se s tímto perou.
Dlouhé měsíce proklínají každou menstruaci, aby se při každém pohybu dítěte bály, že o ně přijdou.
Stres, napětí, tužby, obrovský tlak.
A když se k tomu přidá jemná tělesná schránka, nepochopení okolí, přecitlivělost .
Svůj úderný part může rozhrát bolest duše, dlouho jste ladili nástroj, dlouho poslouchali dirigenta, dlouho jste pěli árie ve vysokých tónech a najednou nelze ani promluvit, ani se pohnout.
Bolest duše, která deformuje tužby, která sestřelí každý pokus o smír.
A přeci. Byť je to občas něco za něco, právě zde platí, že na konci tohoto tunelu svítí nádherné a jasné světlo.
To světlo, které dovolí matce pohladit své dítě, projevit mu lásku a hlavně ...to celé procítit.

 


Srpen v kostce..

30. srpna 2017 v 6:13
Byl to měsíc melounů, hroznového vína, grilovaček, ochutnala jsem to nejlepší PROSECCO ve svém životě, že když jsme se podívali první flašce pod sukénku, toužila jsem povalovat tu jemnost po patře další, další a další sklenky.
Nenápadně se začal krátit den, objevuje se stále více podzimních pavučinek a ráno jsem litovala, že jsem oholila medvěda , ráno už je zima.
Když někdo odhaduje zimu dle cibulových slupek, já nebudu jako všichni a předpovím podle kočičí srsti. Náš Edík během léta tak zahustil kožich, že takových umyvadel, co jsou na obrázku, bylo šest a rozhodně tomu není konec.
Takže, milé motací dámy, vytáhněte jehlice a hurá do toho, rukavic nebude nikdy dost. A vy rozmařilé, kupujte kožichy, kozačky, Edík hlásí zimu dlouhou a krutou.
Finále, konec, finito. Skončila sedmá řada mého nejoblíbenějšího seriálu HRA O TRŮNY. Letošní sedmá řada začala zlehounka a v posledních dvou dílech vygradovala takovým způsobem, že jsem seděla u televize s otevřenou pusou a nemohla dodýchnout.
Nevěřila bych, že dokážu ve svém věku a se svými zkušenostmi, skočit na lep seriálu. Těch sedm dílů ufrnklo a budeme zase rok čekat na závěrečnou sérii. Já je zbožňuju úplně všechny, tak za rok Jone, Tyrione, Daenerys, Cersey, Jaime ....
Zde na blogu se do politiky nepouštím, nechávám to jiným. Jen jsem se v tomto měsíci rozhodla navštívit podpisové místo prezidentského KANDIDÁTA a podpořit ho svým podpisem. To hradní panoptikum je stále horší a stále více arogantnější a já se domnívám, že každý z nás nespokojených a zpruzelých by měl svého favorita podpořit, dost bylo pindání, tlachání, chce to občas hodit prut do vody.
SOPTÍČEK bude mít za měsíc dva roky, bojuje s nočníkem, bojuje za prsa a dožaduje se stále kojení. Nebojí se vody, miluje zvířátka a hlavně zmrzlinu a nanuky. Moc ráda jezdí lanovkou a slovo " kabinka " otáčí stále dokola.
Loučím se s MĚSÍCEM srpnem, byl poslední prázdninový a vzal to šupem, né nadarmo se říká, že dobrého poskromnu. Stále se snažím do sebe narvat slunce, barvy, květy a vůně v toxickém množství, protože moje spotřeba bude v zimě k neudržení.
Dnes mi můj obchodní partner řekl, že mu připomínám doktora House. Né že bych nebyla upravená, né že bych vypadala tragicky, ale moje chování je prý neurvalé, výstřední a jsem potížista. A kdo není před dovolenou?
A tak se loučím nejen se srpnem, ale i s vámi...skandální House letí za dobrodružstvím.
ARRIVEDERCI...