Něco za něco...

16. září 2017 v 15:56
Přichází každý měsíc.
V době dospívání je projevem ženství. Záhy dává svému okolí jasně znát, že je žena zdravá.
Že dokáže být plodnou, že dokáže brzy naplnit své lůno.
Bohužel ale také menstruační krvácení hatí sny.
Sny o krásném miminku, sny o naplnění ženy, o naplnění toho pověstného lůna.
Vždy, když dorazila menstruace mé kolegyni Jarce, jasně jsme to poznali.
Nejdřív kyselý obličej, následovala obrovská rána.
Odnesly to dvířka plechové skříňky.
Rána, zase rána a stával se z toho bolestný rituál.
Čím více rezonoval zvuk, tím více beznaděje měla její tvář.
Byla smutná, byla zranitelná.
Vždy, když si šla pro menstruační vložku, měla oči plné slz.
Až jednou...skříňka nevydala alarmující zprávu, bylo ticho.
Napjaté ticho, které rozčísla těhotenská průkazka.
Obrovskou radost následoval obrovský strach.
Jarka zůstala doma.
Porodila nádhernou, maličkatou holčičku.

Jsem trapně tradiční. Uznávám šestinedělí jako dobu hájení matky a dítěte.
Právě v této době u nás zazvonil manžel mé kolegyně a zoufale žádal o pomoc.
Něco je špatně, něco je jinak.
A bylo.
Kde je radost z miminka? Nepřišla k nám láska ? Nepřišla k nám fascinace ?
Žádné mazlení, žádné šišlání, žádná radost.
Jako by to dítě bylo naprosto cizí. Jako kdyby to dítě porodila sousedka.
Strohé a rychlé přebalení, žádné reakce při pláči malé princezny.
Dítě leželo samo v místnosti, plakalo a matka nikde.
Trhalo mi to srdce zaživa a zároveň jsem nechápala ?
Kde je ta ženská, co tolik toužila ?
Kde je otevřená náruč, kde je jemné pohlazení ?
Zaplatila daň, šílenou daň.

A proč vlastně NE ?
Měla ji lady Diana, Drew Barrymore, Adele, Alanis Morissette, Brooke Shields.
Měla ji moje kolegyně a kamarádka Jarka.
Poporodní deprese.
Když vám žena, která tolik toužila po dítěti, vypráví, že nedokáže dítě pochovat, že ho nedokáže pohladit, jen pohled do postýlky vás nutí utéct z místnosti, utéct z bytu, zmizet, nežít.
Proč nepsat o tématu, které postihuje spousty žen a ony se s tímto perou.
Dlouhé měsíce proklínají každou menstruaci, aby se při každém pohybu dítěte bály, že o ně přijdou.
Stres, napětí, tužby, obrovský tlak.
A když se k tomu přidá jemná tělesná schránka, nepochopení okolí, přecitlivělost .
Svůj úderný part může rozhrát bolest duše, dlouho jste ladili nástroj, dlouho poslouchali dirigenta, dlouho jste pěli árie ve vysokých tónech a najednou nelze ani promluvit, ani se pohnout.
Bolest duše, která deformuje tužby, která sestřelí každý pokus o smír.
A přeci. Byť je to občas něco za něco, právě zde platí, že na konci tohoto tunelu svítí nádherné a jasné světlo.
To světlo, které dovolí matce pohladit své dítě, projevit mu lásku a hlavně ...to celé procítit.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. září 2017 v 16:06 | Reagovat

Milá Simi,

otomhle tématu se poměrně málo píše, laici to často ani neznají.

Ten list na pozadí je kouzelnej. To je už letošní?

Tak co, máš vyhřátou kůži? Tady nějaké to naakumulované teplo totiž budeš potřebovat! :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 16. září 2017 v 16:25 | Reagovat

Duše je nevyzpytatelná.

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 16. září 2017 v 16:27 | Reagovat

Smutek a zase jenom smutek... I tohle je život. Bolestný a zrádný... :-(

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. září 2017 v 16:30 | Reagovat

Někdy je život obrovská kurva...

5 Axina Axina | Web | 16. září 2017 v 18:41 | Reagovat

Závažné téma...
Čekala jsem reportáž z dovolené v slunném přímořském kraji. Babí léto aspoň na blogu, když už v reálu se nekoná. Ode dneška se začalo v našem paneláku topit!

6 helmii helmii | Web | 16. září 2017 v 18:44 | Reagovat

Jsem ráda, že jste o tom napsala, snad se tento problém dostane více do podvědomí společnosti.

7 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 16. září 2017 v 19:25 | Reagovat

Tohle jsem naštěstí nepoznala. Bylo mně dopřáno milovat svoje děti od prvního okamžiku. Je mně moc líto matek i jejich dětí, které tohle potká...

8 veruce veruce | Web | 16. září 2017 v 22:52 | Reagovat

V několika knihách i článcích jsem se dočetla jednoduchý důvod poporodní deprese - separace dítěte a matky těsně po porodu.
V genech si neseme informaci o tom, že matka má po porodu dostat dítě do náruče, jediný případ, kdy k tomu nedocházelo, bylo úmrtí dítěte. Tahle genová informace pak může citlivější matku dost rozhodit, a přitom v mnoha případech úplně zbytečně. Stačilo by tak málo - mít dítě u sebe hned po porodu, v šestinedělí se s ním co nejvíce mazlit a nechat se opečovávat.
Naštěstí jsem to nezažila, ač se malý narodil císařem a donesli mi ho po mnoha urgencích asi po 45 minutách a na první noc mi ho zase sebrali.

9 beallara beallara | Web | 17. září 2017 v 7:31 | Reagovat

[1]: Milá Dorko, já jsem toto zažila před 20 lety, tak si dovedeš představit, jak veliký to byl problém. V té době jsi o psychologa moc nezakopla, obvoďáci našlapovali potichoučku. Doufám, že doba jde těmto problémům vstříc.
Lis není letošní, ani na horách ještě není barevno, ještě tam nemrzne, takže stromy jsou ještě zelené.
Vyhřátá jsem od topení, i u moře to letos nic moc nebylo :-(

[2]: Správně :-)

[3]: Právě že to je život a je třeba i o těchto stinných stránkách mluvit ;-)

[4]: Říká se, že ten nahoře nadělí každému podle jeho zásluh, jen nevím, zda to občas nepřehání :-?

[5]: Je to víc než závažné téma a je třeba o něm noho mluvit, protože bolest duše je horší než
rakovina.
Reportáží bude hodně, ale i zahraničí bylo na teplo skoupé, dokonce nám pár dní propršelo 8-)

[6]: Stále více o tom čtu mezi celebritami, ale málo o reálném životě, je důležité mluvit hodně nahlas. :-)

[7]: I já jsem dostala privilegium a obrovský bonus, mohla jsem se radovat ze své dcery od první minuty.
A protože mám tyto okamžiky stále pod kůží, tuším, jak bolestné musí být pro matku, když to nezažívá :-(

[8]: Jarka měla svou dceru od porodu u sebe. Ale v jejím případě selhala psychika. Mnoho let se měsíc co měsíc stresovala a když se zadařilo, neuvolnila se a opět bojovala se strachem o dítě. Tento kumulovaný a dlouhodobý stres si musí zákonitě vybrat daň.
Osobně mi tento stav právě u ní neladil,byla vždy pohodovou a veselou ženskou, navíc i milovanou.
Ale jako zdravotní sestra jsem díky vygradovanému špatnému psychickému stavu zažila i laktační psychózy a přikláním se k faktu, že psychika je vratká a je třeba na ní dohlížet, u maminek zvlášť :-)

10 Marta Dušková Marta Dušková | Web | 17. září 2017 v 8:00 | Reagovat

Blondýnko, krásně jsi to napsala. I já jsem si trochu zavzpomínala. Když jsem porodila potřetí, můj muž mě přivezl domů a odjel s oběma dětmi na nákup. Když se vrátil našel hysterickou uplakanou ženskou, která mu mezi slzami vyčítala: proč si mě tu nechal s ní samotnou?! já nevím, co s ní mám dělat, panebože! To se někdy tak stane. A to tvrzení, že hned po porodu dítě milujeme, si myslím není pravdivé. Já jsem se děti teprve učila milovat, i když jsem je moc chtěla. Hormony ale dělají své. Krásnou neděli.

11 Kačka Kačka | 17. září 2017 v 8:17 | Reagovat

Na vašem jinak velmi optimistickém blogu toto vážné, reálné téma blogerky zvyklé psát jen výkřiky chvály, obdivu a zase chvály jak to mají taky tak krásné, je zvláštní číst.
Téma, které je neveselé a tudíž zde nenosící. :-|
Kdo nezažil, nemůže posuzovat.
Ony nezažily.
Nemohou psát, tak jak jste napsala vy, která jste byla u toho.
Téma o kterém píšete se vrátí v lidském životě na stáří.
Starý člověk, který je zcela bezradný nad svým stářím a ději kolem něj, se ocitne ve stejné "Psychoze" jen není "laktační".
Vím, o čem píšu...,
obé není ovlivnitelné člověkem, obé potká každou nejen ženu.
Články plné životní pravdy též dokáže krásně psát blogerka s komentářem [7]:, píše příběhy ze života a v komentářích u ní si můžete přečíst jak se tam blogerky hrdě hlásí, že jich se to netýká a týkat nikdy nebude.
Jsou hrdé, tak jak se to tady na Blogu cz. nosí. :-)
Jak jim odpovídá autorka "Šťastné to ženy". ;-)

12 bavi-mne-to bavi-mne-to | Web | 17. září 2017 v 8:30 | Reagovat

Každý jsme jiný. A po psychické stránce každý reaguje ve svém životě na určité záležitosti jinak. Pak se stane i to, o čem píšeš. Je to bolestné. Je to jakoby proti přírodě. Jenže........
Jak píšeš,zřejmě dlouhodobý stres učinil svoje. Vím, že se to stává. Ale v mém okolí, u mých známých jsem to bohudíky nezažila.
Hanka

13 Evina Evina | E-mail | 17. září 2017 v 8:59 | Reagovat

Přestože moje děti jsou více než dospělé,stále si pamatuji tyto situace.Byla jsem na to sama,nikoho jsem tady neznala.Pamatuji si,že mi hodně padaly vlasy,připadal jsem si strašně stará...
Včera jsme se vrátili z cesty za mojí mamkou.To je druhá strana.Pořád se mně ptala:"A vy jste kdo?"

14 padesatka padesatka | E-mail | Web | 17. září 2017 v 9:48 | Reagovat

Vítej zpátky, podzimní vílo,
já měla štěstí, já jsem ty svý paka milovala od první chvíle...

15 padesatka padesatka | E-mail | Web | 17. září 2017 v 9:49 | Reagovat

[13]: To je fakt smutný, jak výše psala Baruška: Život je někdy obrovská kurva... :-(

16 Kačka Kačka | 17. září 2017 v 10:18 | Reagovat

[14]: Šťastná to žena! :-D

17 kačka kačka | 17. září 2017 v 10:21 | Reagovat

[15]: Baruška má svůj názor, vy souhlasíte s jejím, dle vašeho věku 50 se ještě nemusíte starat o své staré rodiče, život není kurva, takový prostě život je, děti zestárnou a rodiče též. Čeká to každé dítě. ;-)

18 Kačka Kačka | 17. září 2017 v 10:25 | Reagovat

[13]: Vrátili jste se z cesty za vaší maminkou.
Máte štěstí, že se "vracíte", že s ní nežijete v jedné domácnosti a nemáte její stáří 24 hodin denně.
Asi chápete co tím chci říct, chápete, protože zažíváte, i když vzdáleně, jen občas.

19 ruzena ruzena | E-mail | Web | 17. září 2017 v 12:30 | Reagovat

O poporodní depresi se tu hodně mluvilo už když jsem rodila já, dobré na tom bylo že tě všichni chápali a doktoři to brali jako normální a hlavně přechodný stav. Samozřejmě že se nesmí nic přehánět a nehřešit na pochopení ode všech příliš dlouho.

20 sugr sugr | E-mail | Web | 17. září 2017 v 15:16 | Reagovat

Tvoje vlastní zkušenost s maminkou, která se zachovala jinak, než ostatní matky je popsána do detailu jak probíhala. Musí to být smutné a velmi bolavé toto zažít.
Ano, jsou to hormony, je to psychika.
Setkávají se s těmito problémy maminky po porodech, musím souhlasit s komentářem č.[11]:, že to potkává ženy na sklonku života.
Ano, kdo nezažil, či neprožívá (ty máš zkušenost s mladou matkou, já s tím druhým), komentuje jen podle svého cítění k věci, která se ho netýká, což je pochopitelné.
Každá deprese je ničívá, ať už poporodní, či ta skoro poslední...
A že mají mladé maminky deprese z porodů se nediv, určitě jsi tu natrefila na nejeden blog, kdy mladá děvčata mají deprese a berou antidepresiva místo lentilek, pak i těhotenství a porod nesou depresivně, jsou tu takové blogy, bohužel. ???

21 Dáša F. Dáša F. | Web | 17. září 2017 v 15:49 | Reagovat

Simčo, to musí být těžké období, jak pro maminu, tak pro mimčo. Mne to naštěstí nepotkalo, obě děti jsme hladili a ńuńali se s nimi.
Krásné září Ti přeji. D.

22 beallara beallara | Web | 17. září 2017 v 16:22 | Reagovat

[10]: Marti, přesně si pamatuji, jak jsem byla " nahá ", když jsem si přivezla dceru domů z porodnice. Oba jsme seděli s manželem tiše na posteli a skoro nemluvili, abychom ji neprobudili. Paradox je, že já zdravotní sestra a manžel již dvojnásobný otec z předchozího manželství :-(
Psychika, hormony a očekávání, to je koktejl, který je bohužel někdy hodně silný :-)

23 beallara beallara | Web | 17. září 2017 v 16:32 | Reagovat

[11]: Kačko, je vidět, že můj blog nenavštěvujete dlouho.
Nejenže píši o těch pozitivních tématech, ale zároveň je to i o životních naplaveninách, o problémech nás žen, žen ve věku, kdy už to není diskotéka, ale také to není konec světa.
Víte, jak sama uvádíte, já nečekám, že mi někdo otevřeně napíše, že lezl po porodu po zdi a měl šílené deprese.
Ohlas je důležitý, ale daleko důležitější je pro mě skutečnost, že si někdo uvědomí, že i jiní mají problémy, třeba stejné jako on, ale jsou schopni o nich hovořit.
Píšete o stáří, ano, je to velice smutná kapitola každého života, byla jsem zdravotní sestra, takže mi toto téma není cizí, byť třeba profesně.
I já jsem měla rodiče, i já jsem zažila nelehká období s morbidně obézní maminkou.
Moc vám držím palce, cítím z vás ohromnou bolest, věřte, že všechny superženy chodí na stejnou toaletu jako vy, pijí stejné mléko jako vy, jen občas mají potřebu psát o fialkách a šampusu :-)

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. září 2017 v 16:43 | Reagovat

Duše je křehounká váza, která někdy vydrží rány kladivem a jindy stačí lehký dotek prstu a už to řinčí. Napsalas o tom moc pěkně a citlivě a je to třeba.

25 beallara beallara | Web | 17. září 2017 v 16:43 | Reagovat

[12]: Zdá se to proti přírodě, právě proto je to pro ženu, která devět měsíců nosí své miminko v břiše, hodně bezvýchodná situace a občas skutečně končí sebevraždou či ublížením dítěti :-(

[13]: Samota je neúnosná v každém věku a kdo říká, že né, tak kecá, práší se mu od huby :-?

[14]: Mišáku...víla...bože, tak to jsi mě pobavila :D  :D  :D
Děkuji také, že jsem neměla nikdy problém svou dceru obejmout :-)

[19]: Tady se o tom nemluví ani moc nyní, je to takové tabu.
Deprese je skutečný průser a kdo zažil, potvrdí. Je mnoho žen, které jsou líné, ale to je skutečně třeba rozlišit a eliminovat. Neléčená deprese je hodně vratký led a musí se vždy rozlišovat, oč se jedná ;-)

26 beallara beallara | Web | 17. září 2017 v 16:49 | Reagovat

[20]: Cukříku, pro mě to bylo šíleně nepochopitelné, ale musím se přiznat, že tři měsíce jsem nedělala nic jiného než držela Jarku nad vodou. Ale jsem za to ráda a udělala bych to znova i včetně těch posraných plínek, které jsem za ní žehlila. A udělala bych to znova.
Staří, ano, stáří...je to čeho já se osobně skutečně bojím, děsím a dělám vše proto, abych zůstala, co nejdéle v kondici.
Deprese, už to slovo mě bolí, léčila jsem se několik let, tak si troufám říci, že vím, o čem je řeč.
Bolest duše je tak mocná, že kdo nezažil, nikdy nepochopí :-(

27 beallara beallara | Web | 17. září 2017 v 16:54 | Reagovat

[21]: Bylo to pro ní šílené a bolestivé, ale strašně ráda vzpomínám na okamžik, kdy svou dceru sama objala, bylo to hodně emotivní :-)

[24]: Petře, jako vždy vše v jedné větě.
Já to tak skutečně v životě mám, udržím uragán a držím své okolí, ale pak mě skolí docela malinkatý větírek :-) a padám jako podťatá.
O těchto věcech se musí psát, protože je mnoho lidí, kteří tomu navzdory době, stále nevěří a stavy pochroumané duše podceňují :-(

28 Pavla Pavla | 17. září 2017 v 22:02 | Reagovat

Smutný článek, ale i o tom je třeba psát. Naštěstí jsem tohle nezažila. Je mi líto maminek, co je to potkalo.

29 Intuice Intuice | E-mail | Web | 18. září 2017 v 6:39 | Reagovat

Smutné, ale reálné téma. Život se s námi pokaždé nemazlí.

30 Jana Jana | E-mail | Web | 18. září 2017 v 11:47 | Reagovat

To jsem asi číst neměla ... tak napjatou situaci neznám, ale pravda, že jsem se s tím u holek okolo setkala ... takový bubák, kterého si álokdo připustí ...

31 vik vik | E-mail | Web | 18. září 2017 v 16:22 | Reagovat

Jsem sice chlap, ale rád jsem si tohle povídání přečetl. Nemám manželku ani přítelkyni, ale mám jednu moc blízkou kamarádku a ta se kvůli marnému čekání na otěhotnění trápila spoustu let. Tenkrát jsem se snažil pochopit, co asi cítí. Nakonec jsem musel sám sobě připustit, že jako muž to nikdy nemůžu pochopit správně a docela. Teď má malého chlapečka a zažívá s ním takové ty obvyklé maminkovské starosti a radosti. Že čerstvé maminky nemají někdy ty obvyklé maminkovské instikty, o tom jsem už někde něco četl. Ale nevím - bývá to přechodné, nebo i trvalé ? Jak to vlastně dopadlo v případě té kolegyně, změnilo se to po těch prvních týdnech ? :-|

32 slunecnyden slunecnyden | Web | 18. září 2017 v 17:36 | Reagovat

Smutné. A pravdivé. Je to asi opravdu tou strašnou touhou, která se narozením dítěte změní, ale ne v úlevu a radost, ale v bolest.

33 Miloš Miloš | Web | 19. září 2017 v 16:54 | Reagovat

Donedávna jsem o tom neslyšel, ale až partnerka mladšího syna se přiznala, že zpočátku k jejich dvojčatům skoro nic necítila, koloběh krmení, přebalování, koupání, utěšování, uspávání, ... ji ubíjel, navíc 2 měsíce děvčata byla v inkubátoru, ale teď po už skoro 15 měsících je to úplně jiné, jsou to naši roztomilí plyšáci, kteří stále kramaří v šuplících, prosazují si už své a brzy si nás omotají kolem prstu.

34 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 19. září 2017 v 22:33 | Reagovat

Bože, jak ty se umíš vcítit a chytit druhého za srdce......

35 proksovka proksovka | 21. září 2017 v 12:17 | Reagovat

To je moc smutné a moc hezky napsané. Vaše články umí chytit za srdíčko.

36 Mo Mo | Web | 21. září 2017 v 21:03 | Reagovat

Smutné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama