O Ronaldech ...

Středa v 9:55
V lednových dnech roku 1981 zasedl do Oválné pracovny Bílého domu 40. americký prezident Ronald Reagan.
Za dva měsíce na to doskákalo do našeho oválného dvora štěně boxera a na počest zvolení americké hlavy státu dostalo jméno Ronald. Oba jmenovci na rozdílných stranách planety započali vládu, v níž eskalovala studená válka, boj s drogami nebo boj proti imigrantům, každý po svém, každý ve své pracovně.
V dobách blahobytného socialismu se na všechny hafíky volalo Azore, Alíku, na našem dvoře se rozléhalo majestátní Ronalde.
Toto zvučné, hodně dráždivé oslovení vzbuzovalo údiv, ještě větší nerozum se ale posléze ukázalo rozhodnutí mého renesančního otce. Výchova na cvičáku je drsná, zbytečná a omezující, psa vychováme v míru doma.
Nevychovali, Ronísek rostl jako dříví v lese a cestu životem si razil jako bagr.
Pravidelné procházky končily se stejným scénářem. Pes šel chvíli způsobně podle nohy, pak jeho pozornost vyrušila kočka nebo pták, vytrhl se a utekl. Z přilehlých zahrad, parků, sídlišť se utečenec přiváděl uslintaný a doprovod totálně vyflusaný.
Povinné větrání v blízkosti hřbitova ukončilo několik hlídek VB. Ronald, celý šílený se rozeběhl brankou na místa posledního odpočinku. Právě probíhající tryzna, provázená dechovou kapelou ho natolik potěšila, že začal zvesela poskakovat mezi truchlícími, vdově oblízal smuteční obuv a za halasného Fuj se rozeběhl do nitra hřbitova. Pobíhal po hrobech, shazoval vázičky, upravoval větve, několik hrobů si označil pro případ další návštěvy.
Osoby, pečující o hroby svých blízkých mne urputně vyzývali k okamžitému odchodu, Ronďa právě běhal s mašlí Spi sladce dědečku a vypadal nadmíru spokojený.
Běsnění rozvášněného psiska ukončilo několik hlídek VB, které za pomoci dobrovolníků utvořili rojnici a po vzoru majora Zemana a dílu Vrah se skrývá v poli, začali utahovat smyčku. Ronald pochopil, že se na něj řítí přesila, rozvalil se na obrovský hrob německého továrníka a celý spokojený ho na rozloučenou ochcal.
Incident vyšetřovala přestupková komise Místního národního výboru a okrajově i partaj, zda se nejednalo i o provokaci ze strany kapitalistického tábora, protože narušený funus psem Ronaldem mohla zosnovat i protistrana.
Své by mohla o diverzantovi vypovědět i poštovní doručovatelka Benešová. Jen jednou otevřela branku, jen jednou vešla na náš oválný dvůr. Paní pošťačku jsme našli stojící na tarasu, kde nad hlavou držela brašnu, ze které se sypaly dopisy, pohledy, které Roneček zvesela tahal po záhonech. Tato jednostranná zábava se ojí a tak nebohé ženě začal upravoval krepsilovové ponožky, které vyčuhovaly z pošťácké obuvi. Drsným jazykem boty vydrbal a pak je kouzelně doslintal.
Žena prosila, žena žebrala o vysvobození a ještě ten den si zažádala o změnu doručovací trasy.
Podobnou nerozvážnost učinil, opět jen jednou strýc Jenda, který z šífu dorazil na návštěvu v bílých zvonových kalhotách.
Roneček ho divoce uvítal, předními tlapkami se mu opřel o ramena. Tváře mu olízal stranicky po vzoru soudruha Brežněva, očuchal podpaží a pak ho zaujaly právě ty široké zvonové kalhoty.
Po příchodu mého otce, který reagoval na zběsilé prosby, se naskytl pohled pro bohy. Vyděšený Jenda stál opět na dvoumetrovém tarasu, tentokrát hubou ke zdi, velebnosti, Ronečkovi se totiž moc zalíbilo přiškrcené mužství v obtažených kalhotách a nebohému muži ho začal oslintávat a jinak upravovat. Znásilněného strýce Jana otec udobřoval gruzíňákem, u něhož muž tklivě plakal, že ho kalhoty stály všechny diety za celý měsíc a chtěl jimi oslňovat ženy v nočním podniku Havana. Domů odjížděl v teplácích mého otce a večer, aby ho nikdo neviděl, takový to byl manekýn.
Roneček za trest nedostal večeři, kterou mu pak pod rouškou tmy na zapřenou donesla moje mamka, přeci nebudeme trestat psa za kalhoty jednoho vola.
Dlouho nás provázely podobné příběhy, protože né nadarmo se psi mají a musí vychovávat, mají se jim stanovit mantinely a určit pole působnosti. Ronald byl milý, přítulný, ale šíleně divoký, šíleně nevychovaný.
A najednou se to stalo, Roneček přestal skákat. Chodil kolem mne, otíral se svou žíhanou hlavu kolem mých nohou, seděl vedle mne na oválném dvoře a hlídal mne jako ostříž.
Čím více se mi vzdouvalo bříško, tím více byl pes klidnější, pozornější a hlídal každý můj pohyb. Do porodu už zbývaly jen dva týdny a Ronísek si za barákem začal vyhrabávat obrovskou díru. Chodil si do ní pak lehat a jeho oči byly zvlášť smutné.
Čtvrteční letní bouřka mi přinesla za vydatného deště dceru. Ve stejný čas hledal můj otec Ronečka, který se bouřek šíleně bál. Našel ho ležet v díře a odpočívat. Nevadily mu kapky deště, nevadilo mu nebeské běsnění.
Náš Roneček odešel navždy do psího ráje. Říká se, že něco starého musí odejít, aby mohlo přijít mladé.
Přišlo, má dcera je hravá, veselá, stále lehce dětinská, má svůj svět, nemá mantinely.
Ronečku, tam nahoru na obláček ... já ti DĚKUJI.




Fotku jsem si zapůjčila z Labet.sk, protože fotku našeho Ronečka bohužel nemám, ale mám ho stále v srdci.
Tímto povídáním bych ráda reagovala na Výzvu u KITTY a dokázala, že i kovaní kočkomilové dokáží milovat psy a jejich svět.
Přeji všem krásný zbytek týdne, prší a naše zem zase kouzelně voní po vodě.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hanako Hanako | Středa v 10:19 | Reagovat

Moc pěkné. Psi a pošťačky, ty příhody by stačily na tlustou knihu povídek. :-)Vnučka čeká miminko, mají doma tři psice, ty ji stále hlídají a na procházce se od ní ani nehnou. :-)  :-)

2 Růža Růža | E-mail | Středa v 10:30 | Reagovat

Blondýnko, ještě, že jsem sama doma. Tak jsem se řehtala a hýkala, že by mě manžel asi nechal vyšetřit na psychiatrii. Bála jsem se, aby díky otevřenému oknu nezvonili sousedi, jestli se mi něco nestalo. ;-)
Příběh Roníska je úžasný, mohla bys o něm napsat knihu. :-)
Když jsi psala o jeho neobvyklém jménu v době minulé, vzpomněla jsem si na jiného pejska. Můj tatínek pracoval v jedné továrně v technické knihovně. Jeho bývalý kolega, stařičký pan inženýr, bydlel nedaleko nás. Se ženou byli bezdětní a tak měli pejsky. První, kterého si pamatuji, se jmenoval Čert, asi ne pro svoji povahu, ale černou barvu. Byl velice hodný. Po něm přišel dlouhosrstý jezevčík, který dostal jméno Amor. Pak bylo možné vídat pana inženýra v kostkovaných pumpkách, jak ho vleče na vodítku Amor. Říkali jsme, že se měli jmenovat naopak.
Přeji krásný i když deštivý den.Růža

3 duchodkaevka duchodkaevka | Web | Středa v 10:30 | Reagovat

Ronald, to zní hrdě a podle tvého vyprávění takový i byl. Se psem je život pestrý, někdy hodně pestrý, ale bez něj, tak trochu nuda 😀😄

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | Středa v 10:34 | Reagovat

Tak nakonec i přes to lehké a ftipné povídání jsem zamáčkla slzu. Parádně sepsané, ovšem u tebe nic neobvyklého ... :-)

5 MarijaKes MarijaKes | Web | Středa v 10:46 | Reagovat

Vtipné, napínavé, smutné a celé prostě vřelé. Moc pěkně jsi to napsala. :-)

6 Kitty Kitty | Web | Středa v 11:31 | Reagovat

Než jsem došla ke zmínce o mé Výzvě bylo jasné, že do výzvy patř! A když nabízíš, beru. Ne všichni k tobě chodí (čímž jim moc pěkného čtení uniká), přivedu je přes toto laskavé a humorné povídání k tobě na blog. A děkuji :-D

7 Atheira Atheira | Web | Středa v 11:48 | Reagovat

Moc hezky napsané. Vtipné i smutné, takové ze života. Přesto si myslím, že Roneček nebyl ani tak nevychovaný jako nevybouřený. Někteří psi potřebují víc, jiní méně. Ti, co potřebují víc, způsobí, že máš ruce jak Saxana, opkud jim to nedáš. Nebo křičíš jako pominutá, zatímco oni si zařizují to, co ty jim nedáš. Dříve se to nevědělo tolik, jako dnes. S traktorem taky nepojedeš závody F1, stejně tak se závoďákem nemůžeš svážet hnůj. :D

Moje kamarádka měla zlatého retrievera Ronalda. Byl to pravý opak toho vašeho, ale to se není čemu divit (však o tom výše píšu). Klidný, vždy gentleman jak se patří a jak se na okolní svět usmíval. Když před dvěma lety odešel, zařekla se, že už nikdy v životě nechce psa.

8 padesatka padesatka | E-mail | Web | Středa v 12:06 | Reagovat

Taky jsem se hodně zasmála... :-)

9 Pavla Pavla | Středa v 12:24 | Reagovat

Krásný příběh, potěšila jsi mě. No, psy také neumím cvičit, ani vychovávat, to naštěstí dělá muž. Já se o ně starám, aby měli plné a čisté misky, pelíšky i kotce. Vozím po veterině, starám se o ně, když jsou nemocí. Odměnou je jejich nesmírná láska (samozřejmě oboustranná).
Jak už jsem psala u Henriet - já nepotřebuji psychiatra, mám své pejsany. :-)

10 Meduňka Meduňka | Web | Středa v 12:25 | Reagovat

Tys mě Blondi dojala, jak jsi výzvu pojala. Že pejsky nemusím mě trošku mrzí a oči mi teďka normálně slzí!

11 Helena Helena | E-mail | Středa v 13:50 | Reagovat

Řehtala jsem se nahlas a na konci mi slza ukápla - skvěle napsané, Simi!
Děkuji a moc zdravím, Helena

12 bavi-mne-to bavi-mne-to | Web | Středa v 14:13 | Reagovat

Musela jsem se smát, když jsem si to napsané představovala.Žití s Ronaldem muselo být opravdu pestré. Dojemné jsou poslední věty o něm.
Nedá se nic dělat, Ty prostě psát umíš !!!
Hezké dny!
Hanka :-)

13 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Středa v 14:15 | Reagovat

Zasmála jsem se i zaslzela.

14 Henrieta Henrieta | E-mail | Web | Středa v 14:36 | Reagovat

Nádherné spojení lidského a psího světa, nádherné propojení mezi zrozením a smrtí. Já tě mám spojenou spíše s kočičáky, ale vidím, že zkušenosti psí máš také bohaté. Jak já vím, o čem píšeš...také jsme psa nedokázali vychovat k ukázkové poslušnosti:-). Někdy to byla legrace, někdy trapasy, občas peklo:-).
Ale u tvého článku jsem se i přes dojemný závěr nasmála.
Henrieta

15 Marie Veronika Marie Veronika | Web | Středa v 15:23 | Reagovat

Ať dělám, co dělám, nemůžu se tomuhle článku smát. Jsem až příliš v kůži paní pošťačky, truchlících na pohřbu i Jendy s novými kalhotami. Psů se bojím a stát se mi něco takového, patrně byste mě museli hodně dlouho křísit. S nejistým výsledkem.

16 Obyčejné radosti života Obyčejné radosti života | Středa v 15:23 | Reagovat

Super psaní, Simčo. Život se psem je úplně jiný než bez něj. O dost bohatší, i když některé chvilky mohou být náročnější. Krásně se mi tvůj článek četl.
Petra

17 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | Středa v 15:51 | Reagovat

Krásně a hlavně s láskou sepsané...

18 ruzena ruzena | E-mail | Web | Středa v 16:33 | Reagovat

Při scénce z hřbitova jsem se upřímně zasmála :-D My jsme měli podobného rošťáka, jmenoval se Roy ale jinak než "Duro" - Tvrdý, mu nikdo neřekl. Tím se myslela jeho hlava, nedal si říct. Všichni jsme od něj utrpěli alespoň malé kousnutí a všichni nám říkali že ho musíme mít opravdu rádi (v tom smyslu že oni už by mu zakroutili krkem) ???

19 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Středa v 19:41 | Reagovat

Fakt takhle umřel? No to mě dostalo...i přes veselou a vtipně napsanou story. To je mi teda líto, Roneček jeden :-!

20 Motýlek Dý Motýlek Dý | Web | Čtvrtek v 9:15 | Reagovat

Jako bych četla o našem Jackoušovi. Stejně silná a nespoutaná osobnost. :-) Že by na tom měla podíl i ta americká jména?
Konec příběhu a Ronečka mě dostal. Posílám mu pohlazení tam nahoru do psího nebe. ♥

21 Alka Alka | E-mail | Čtvrtek v 10:15 | Reagovat

[15]: Máte veškerou mou podporu. Psů se bojím. Vím proč. (A spíš za to můžou páníčci...promiň, Simí, tací, jako Ty.)A může mi kdekterý jejich "páníček" říkat - on nic nedělá. Jsem na infarkt i bez toho, ještě aby něco dělal. :-?

22 Štěstí v mém životě Štěstí v mém životě | Čtvrtek v 10:54 | Reagovat

Myslím, že soužití se psem má mít svá pravidla, protože bych také nechtěla stát u vás doma Simi na terase celá vyklepaná, ani být uslintaná :o)) v nových kalhotách. Znám několik psů z okolí, kteří pánům neustále utíkají, koušou lidi procházející ulicí do lýtek, straší děti. To je ta horší stránka nezvládnutých psů.
I přes svou veškerou rozjařenost ale to byl přítel věrný.
Tvé vzpomínání na Ronalda je napsáno skvěle, to se mi líbí moc.
Ála

23 Čerf Čerf | E-mail | Web | Čtvrtek v 14:24 | Reagovat

Tvor s takovým jménem většinou nepatří k těm, kteří se pokorně přizpůsobují. Moc pěkně popsáno, myslím, že nebožtík by měl radost, jak to na jeho pohřbu dopadlo :-).

24 beallara beallara | Čtvrtek v 14:26 | Reagovat

[1]: Já jsem druhou půlku života kočková a i kočky jsou takové starostlivé :-)

[2]: A teď jsem se smála já, protože jsem si dotyčného Amora dokázala živě představit :-D

[3]: Ano, choval se jako idiot, ale umět trucovat, uměl se hněvat, uměl nemluvit :-D

[4]: Já když jsem dopsala, tak jsem také zamáčkla.
Celé znění příběhu jsem se dozvěděla až měsíc po porodu, kdy jsem k našim poprvé přijela a nikdo mne nevítal, naši mě nechtěli rozrušovat :-(

[5]: Roneček byl vřelý a příběh o něm musel být od srdce a Maruško, děkuji :-)

[6]: Ráda jsem splnila, byť jsem holka kočková a pes mi nehrozí :-)

[7]: To je jako já a moje dcera... já jsem F1 a ona je ten traktůrek ... i když nyní po porodu hodně přidala, ale stále jsem ve velkém předstihu.
Naprosto rozumím, co jsi chtěla říci, mít psa je obrovský závazek, vlastně mít zvíře je závazek a je třeba si být toho vědom :-)

[8]: Přiznám se, tenkrát jsem se také smála :D  :D

[9]: ...a já mám své kočky :-)

25 beallara beallara | Čtvrtek v 14:36 | Reagovat

[10]: Roneček byl tak inspirativní, že bych takových veselých příběhů mohla vytáhnout :-D  :-D

[11]: Však mi taky kapalo, až jsem řekla, že se nesmím tak dojímat u psaní :-D

[12]: Děkuji, já bych ráda uměla psát, stále se učím a vlastně se učit budu, je to tak s člověkem normální, cítí se pořád na začátku, mnohokrát pak v textu vidím chyby, slova, co se opakují ...učit se, učit se :D ...říkal nějaký ten soudruh z CCCP

[13]: Pak to bylo emočně dostačující :-)

[14]: Já jsem půl života žila v domě, kam pes patří a kde je mu dobře.
Nyní žiju v paneláku a to je ideální pro kočičákov :-)

[15]: Ale to je v pořádku, každá i negativní emoce se počítá :-)

[16]: Jak už jsem výše psala, bydlela jsem ve velkém baráku, kde pes měl své místo a dnes bych na něj neměla čas.
Trápí mne nedostatek času a těším se, až nebudu poletovat mezi dvěma domácnostmi a budu mít kočky na zahradě, protože mi přijde, že přes sezonu jsou zanedbané, né jídlo, pití, záchod, ale chybí jim více lidské společnosti.
Takže já už psa mít nikdy nebudu :-)

26 beallara beallara | Čtvrtek v 14:47 | Reagovat

[17]: Mnohokrát děkuji :-)

[18]: Můj Eda, kočičák, celý svůj život mlátí hlavou o zdi, kolikrát si říkám, proč :D  :D , zvířata co jdou proti zdi tedy nejsou výjimkou a dělají ten život hodně pestrý :-)

[19]: Přesně tak.
Dostala jsem od dcery knihu BABIČKOVSTVÍ, je to taková kronika a toto bude první příběh :-)

[20]: Myslíš, že kdyby se třeba jmenoval Evžen, že by to byl klidnější typ :D  :D  :D , možná, že ta americká jména jsou předzvěst divokosti, nespoutanosti :-)

[21]: Tygřice, chápu, respektuji :-)

[22]: Já vůbec nepolemizuji, protože já osobně bych si psa v životě nepořídila. Je to obrovský závazek, o zvíře se musí člověk pravidelně starat a o psa, aby byl vychovaný dvojnásob.
Takže ... já mám tolik aktivit, pes to nebude.
Ale ovlivnil hodně můj život za svobodna a je třeba vzpomenout :-)

[23]: Děkuji, netroufám si říci, do jaké míry byl potěšen, ale pohřeb měl hodně veselý, včetně houkaček, zátahu a dlouho se o tom po celé čtvrti mluvilo, bylo to hodně populární povídání :-D

27 Bev Bev | E-mail | Web | Čtvrtek v 18:24 | Reagovat

Nádherné povídání, moc jsem se pobavila, možná tím spíš, že podobný způsob "výchovy" zvolil tatínek u našeho vlčáka Maxe, takže je mi to všechno takové blízké. A v závěru ukápla slza, velkolepé jméno, velkolepé příběhy a velkolepý odchod.
Na Ronalda z oválného dvora! :-)

28 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Pátek v 9:33 | Reagovat

Díky za tip, okamžitě se jdu po Babičkovství podívat!! Dobrá věc pro psavce viď. :-D

29 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Pátek v 15:52 | Reagovat

[28]: Nikde jsem Babičkovství nesehnala. Copak je to za zvláštní knihu? Nevyrobila ti ji dceruška?

30 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | Včera v 9:08 | Reagovat

Ovšem pojmenovat ho Regy, to už by byla moc velka privokace...A pořídit si tenkrat dva psy, Ronalda a Regyho...raději nedomyslet... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama